Já vím, píšu ten článek ale brzo, co? Jenže jsem čekala na fotky a taky trvalo pěkných pár dní, než jsem dokázala své reakce shrnout i do vět a ne do prostého "Áááááááááááááááááááááááááááááá!" nebo "O můj bože, ó panebožeeeee" a nebo: "Ááááááááááááá!!!!!" Aha, tak to už tu bylo. Každopádně! Patty je opravdu moc milá osůbka. Knihu mi podepsala s věnováním i namalovaným kojotem a velmi ochotně se semnou vyfotila. Nezapomenutelný zážitek, to vám povídám.
Původně jsem měla v plánu vám sem vypsat podrobný časový plán slavného dne, ale opravdu pochybuju, že by vás bavilo číst o tom, kdy jsem svačila a jakou písemku jsme ve škole zrovna psali. Ano, netrpíte počáteční slepotou a čtete dobře, já byla opravdu ve škole. Stejně tak jako kamarádka, se kterou jsem tam jela. Bydlíme totiž od Brna co by kamenem dohodil (totiž co by za hodinku vlakem přijel), tudíž jsme musely ve škole přetrpět 7 nekonečných hodin, než jsme se mohly konečně vydat na cestu.
Co se vám musím pochlubit, je fakt, že jsem jela první třídou - totiž jen prvních 15 minut, než nás paní průvodčí vypoklonkovala do třídy druhé s posměšným úšklebkem a slovy, že na ni nemáme nárok - načež se do kupé sama usadila. Pche!
Nutno taky dodat, že Hlavní vlakové nádraží v Brně je jedno velké mraveniště plné chaosu. Ne že bych to už dávno nevěděla, nicméně mě to vždycky překvapí. Stejně jako napráskanost šalin, ve kterých se téměř nedá ani pohnout a kde každý okamžitě běží sednout si na poslední volné místo - dosud jsem neměla ani tušení, jakou rychlost dokáže průměrný člověk vyvinout v jednoucím voze, a že při tomto zběsilém úprku a kličkování k sedadlu lze docílit takových krokolomných pozic, jako je skok do dálky dvou metrů s přistáním na jedné noze a ukončením piruetou, načež se akrobat zhroutí s hlasitým UFF na sedadlo. Brno je plné překvapení!
Nicméně, abychom se konečně dostali k tématu - po životu nebezpeční jízdě jsme vystoupily na ulici Grohova a zjistily, že náš plán, vydat se od zastávky směrem dolů, byl značně stížen pozicí zastávky - prokletá křižovatka! Policie má však na starosti Pomáhat a chránit, tudíž nás usměvavý policista vypisující pokutu nějakému chudákovi velice mile a ochotně nasměroval správným směrem - dolů, opravdu dolů.
Stačilo sejít pár metrů a tam se na jednom zastrčeném obchůdku skvěl nápis: Arrakis. Hurá, jsme na místě! Už jen stačilo vystát nepříliš dlouhou frontu...a najednou jsem stála před samotnou Patricií Briggs. Nemusím snad dodávat, že jsem měla přichystaný opravdu dlouhý proslov o tom, jak miluju její knihy, že doufám, že napíše další knihu ze série Mercy a že má Štvanice překrásnou obálku a tak dále a tak dále, však to znáte.... A nakonec jsem jen vykoktala, že patří do TOP 10 mých nejoblíbenějších spisovatelů a jestli se s ní můžu vyfotit. Patty se potěšeně zasmála a, jak už jsem tu psala, velice ochotně souhlasila. Pán z Arrakisu (nepochopitelnou shodou náhod zrovna ten, co prodával na Animefestu na stánku vedle toho mého a od něhož jsem dostala jako sousedský dárek tekutý latex - už se těším, až si z něj udělám nějaké hezké tržné rány, třeba rozervané hrdlo, ano, miluju zombie) nás vyfotil a slíbil, že fotky budou co nejdřív na webu. A pak mě kamarádka odtáhla z knihkupectví na zastávku. Celou cestu domů se na mě lidé dívali trochu vyděšeně - asi jsem se vážně usmívala jako psychopat.
Ale co, za pár minut se stal z už tak skvělé knihy klenot mé knihovny!
A to je celá historie. Na konec článku teda dám ještě ty fotky, když už se tu na ně vymlouvám... A jinak co vy, byli jste na autogramiádě Patricie, ať už v Brně nebo v Praze, a co na ni říkáte? :)
Emily.L
Žádné komentáře:
Okomentovat